Historie českého divadla

České divadlo je divadlem hraným v českém jazyce. Rozvoj českého divadla můžeme vysledovat do středověku, kdy se na českém území objevily první divadelní počiny.

Středověk - kejklíři

Čeština zaznívala z úst kejklířů a prosadila se také v liturgickém divadle. Ve 14. století obsadili naše území Husité a rozvoj divadelnictví se zastavil. Lidé se zajímali o jiné literární žánry a české divadlo již nenavázalo na své začátky.

16. – 17. století – latinsko-český humanismus

Nový zájem o divadlo přinesl v 16. století až humanismus. Do českých zemí pronikly anglické kočovné společnosti a došlo k rozvoji dvorských slavnostní. V české tvorbě dominovala latina a teprve později do ní vstoupila čeština. Zástupci latinsko-českého humanistického divadla byli Jan Campus Vodňanský nebo Pavel Kyrmezer. Po roce 1620 se česky hrálo pouze na vesnicích a tzv. sousedské divadlo přineslo pašijové hry, hry o světcích a lidové zpěvohry.

18. století – česky hrané inscenace a zahraniční spolky

Od roku 1700 pronikly do českých zemí divadelní společnosti z Německa a Itálie a přivezly k nám operu. V roce 1739 bylo v Praze založeno první divadlo – Divadlo v Kotcích, kde byla uvedena pouze jediná hra v českém jazyce: Kníže Honzík. Následovalo otevření Hraběcího Nosticova národního divadla s česky hranými inscenacemi. Po roce 1790 vzniklo několik divadel a česky se pravidelně hrálo v několika z nich.

19. století – loutkové kočovné společnosti

Na věhlasu postupně získaly loutkové kočovné společnosti, které hrály na venkově vlastní hry, jež odrážely tehdejší situaci. Loutky od těchto společností se staly základem českého loutkového divadla. Od roku 1825 čeští buditelé prosazovali divadla s českými hrami. Josef Kajetán Tyl formuloval český divadelní program, ale druhá vlna buditelů jej považovala za neudržitelný. O prosazení české tvorby dále usiloval Ferdinand Břetislav Mikovec a na tomto základě vznikl v roce 1850 sbor pro zřízení českého Národního Divadla.

V roce 1849 vznikly první české ochotnické společnosti a šířily osvětu podle Tylova programu i mimo Prahu. V roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo s českou tvorbou a oddělilo se od divadla německého. Postupně se dočkalo svého otevření také Národní divadlo v Praze, Brně a Plzni. Od roku 1900 se začaly prosazovat moderní české a světové hry.

20. století – rozvoj divadel

Po vzniku Československa došlo zhruba od roku 1923 k dalšímu rozvoji divadla a rozvíjelo se i mimo velká města. Vznikla malá divadla s avantgardními scénami a velká divadla hrála především ruské klasické hry. Na popularitě získalo Národní divadlo a Městské divadlo na Královských Vinohradech, Osvobozené divadlo nebo divadlo D 34. V průběhu druhé světové války divadla prezentovala klasická díla, která musela projít cenzurou. V roce 1944 byla česká divadla uzavřena.

Po druhé světové válce – cenzura inscenací

Po roce 1945 byla divadla postupně znárodňována a musela šířit ideologii KSČ. Po roce 1956 se divadla mohla svobodněji projevovat a fungovala zejména divadla malých forem. Po roce 1968 velká divadla opět podléhala cenzuře režimu. Malá divadla uváděla hry s různými narážkami na politický režim a vyjadřovala se k současné politické situaci. Jednalo se hlavně o Divadlo Semafor, Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Divadlo na Zábradlí nebo Divadlo Járy Cimrmana.

Novodobá historie

Po roce 1989 bylo zahájeno odstátnění českých divadel. V současné době diváci nejvíce navštěvují Národní divadlo, Státní operu Praha, Hudební divadlo Karlín, Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Divadlo Kalich, Divadlo na Vinohradech nebo Divadlo na Fidlovačce.

Pokračování zde: Historie české opery, baletu a muzikálu